Jak to kvete na naší zahrádce

8. července 2017 v 9:58 | Veronika Foglová |  Červen 2017
Myslím, že nadpis je dostatečně výmluvný, nicméně protože už pár dní od focení těchto fotografií uplynulo, rozkvetly mezitím ještě žluté janeby drsné, stolistá růžička a pomalu se chystá i yuka vláknitá.

Fotogalerie ZDE

 

Bartošovice v Orlických horách - Vrchní Orlice - Malá Strana - Hadinec - Hanička - Panské Pole

4. července 2017 v 18:59 | Veronika Foglová |  Září 2013
Září roku 2013 bylo téměř celé uplakané. Jedině první týden byl celkem slušný a pak teprve poslední asi dva dny, kterých jsem se rozhodla využít k další túře, tentokrát do okolí Bartošovic v Orlických horách.

Hned ráno po příjezdu do Bartošovic mě potkal malér. Neměla jsem s sebou nic k jídlu ani k pití, protože jsem cestou tam neměla mezi jednotlivými spoji dost času, abych se někde zastavila, a tak jsem spoléhala na to, že si něco koupím přímo v Bartošovicích. Jenže obchod byl zavřený kvůli rekonstrukci budovy...a tak jsem měla před sebou deset kilometrů bez ničeho, protože jinde nebyla možnost si něco koupit. Hlavně to pití chybělo, ale nakonec jsem to zvládla i tak.

Vyšla jsem z Bartošovic po II/311 směrem na Vrchní Orlici, kde se v tamním zruinovaném kostele sv. Jana Nepomuckého natáčely některé scény z filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Cestou jsem míjela mnoho nádherně vybarvených velikých javorů a také mě provázel výrazný vrchol Czerniec na druhé straně Divoké Orlice, který patří do Gór Bystrzyckich. Kostel na Vrchní Orlici je volně přístupný, ale tentokrát jsem interiér nenavštívila. Prošla jsem pouze po zdevastovaném hřbitově, nahlédla do bývalé márnice a pak jsem se vrátila nahoru na hlavní silnici, odkud jsem pokračovala dále až na Malou Stranu. Odtud jsem se vrátila na Vrchní Orlici a kolem kostela jsem prošla dolů, kde se nacházejí pozůstatky bývalé samostatné obce Vrchní Orlice, která, protože byla německá, byla po válce vylidněna. Dnes je tam pouze několik málo chaloupek a Farma Vrchní Orlice, kterou provozuje Sdružení Neratov, a osada patří pod Bartošovice v OH. Touto cestou jsem sešla přímo k památníku tragické události ze září 1938, pouhých několik málo dní před Mnichovskou dohodou, která se udála o kousek jinde než se památník nachází. Zde byl 25.9. v půl páté ráno henleinovci ze zálohy zezadu střelen Josef Navrátil, dozorce finanční stráže, člen Stráže obrany státu, který tu vykonával pochůzku společně s dalším vojínem. O několik dní později umírá na následky průstřelu plic, kdy se doslova utopí ve vlastní krvi, v nemocnici v Rychnově nad Kněžnou. Smutnou ironií osudu je, že den poté, kdy byla tato vražda spáchána, se měl ženit. Toto jsou slova zraněného Josefa Navrátila k jednomu ze svých kolegů z nedalekého Kunštátu (součást Orlického Záhoří), který s ním ležel na pokoji: "Jen aby to nebylo všechno zbytečné; rád bych třeba zemřel, jen aby to alespoň národu a vám všem prospělo."

Dole u pomníku jsem se dala do řeči s paní, která tam hrabala trávu. Měla jsem v úmyslu vrátit se zpátky do Bartošovic a pak pokračovat na Haničku a Panské Pole přes Údolíčko. Ona mi však poradila kratší cestu kolem osady Hadinec. Prošla jsem tedy Vrchní Orlicí a pokračovala tři kilometry po žluté proti proudu potoka Hadinec pod stejnojmennou osadu, kde jsem odbočila doleva směrem na Haničku. Protože jsem po příchodu k autobusu měla ještě chvilku čas, neodolala jsem a za parkovištěm Hanička/Panské Pole jsem se přes malý lesík dostala na místo, kde je nádherná vyhlídka k Suchému vrchu. Rychle jsem udělala pár snímků a vracela se zpět, aby mi to neujelo. Velký bunkr "Na holém", který leží kousek za parkovištěm, už jsem radši nechala na jindy. Důkladně jsem si ho prohlédla teprve loni koncem června.

Fotogalerie ZDE


Rokytnice v Orlických horách - Dělostřelecká tvrz Hanička - Anenský vrch - PR Černý důl - Hadinec - Vysoký Kořen - Neratov

2. července 2017 v 17:05 | Veronika Foglová |  Červenec 2015
Posledního července 2015 jsem se vydala na Anenský vrch. Musím však hned na začátku předeslat, že to po všech stránkách byla jedna z nejzajímavějších túr, které jsem kdy zažila.

Vyrazila jsem brzy ráno do Žamberka, kde jsem přesedala na autobus do do Rokytnice v OH a následně na Haničku. Stalo se mi však něco, co mé plány úplně nabouralo. Řídila jsem se jízdním řádem IDOS a také tabulí přímo na nádraží, kde stálo, že autobus do Rokytnice odjíždí z nástupiště 8. Tak tam stojím a čekám...ale autobus pořád nikde. Přímo přede mnou, o dvě řady dopředu stál nějaký autobus, o kterém by mě ani ve snu nenapadlo, že je to ten můj. Za nějakou chvíli zavřel a odjel. Prostě chybička se vloudila a v obou řádech to bylo špatně napsané. Byla jsem pro příště pořádně poučená...

Řešila jsem, co dál. Jelikož jsem měla zaplacenou jízdenku až na místo, nechtělo se mi ji nechat propadnout. Věděla jsem ale, že i když pojedu do Rokytnice dalším autobusem, který jel zanedlouho, budu tam muset čekat tři nebo čtyři hodiny na další přípoj směrem do Bartošovic v OH a Neratova, který staví i na Haničce. Přemýšlela jsem také o variantě jet zpátky domů, nebo se vydat na jiný výlet, což se mi ale nechtělo, protože jsem neměla naplánovanou trasu, odjezdy a příjezdy spojů a ostatní potřebné náležitosti. Nakonec jsem tedy jela nejbližším autobusem do Rokytnice, s tím, že teprve tam budu řešit, co a jak dál. Rozhodně se mi ale nechtělo zůstávat v Rokytnici do dalšího autobusu někde v 11 hodin, protože pak bych mohla na Anenský vrch zapomenout.

Po příjezdu jsem došla na náměstí a chvíli si pohrávala s myšlenkou sehnat si taxi, které mě na Haničku doveze. Nechtělo se mi však platit nějakou horentní sumu, protože je to přece jen pět kilometrů, takže pár stovek by na to určitě prasklo. A tak jsem se nakonec rozhodla, že půjdu po svých, i s tím rizikem, že nestihnu všechno, co jsem plánovala. Prioritou byl pro mě Anenský vrch a rozhledna Anna, takže jsem v podstatě nepočítala s tím, že stihnu i Přírodní rezervaci Černý důl. Ale Pán Bůh se postaral o všechno zcela originálním způsobem...

Vyšla jsem tedy Horskou ulicí přes Prostřední a Horní Rokytnici směrem na Haničku. Fotila jsem rokytnický kostel Všech svatých na náměstí, Sochu Nejsvětějšího Srdce Páně, kapličku sv. Antonína s lípami, různé chaloupky a také nádherné rybníky. Pod Panským Polem jsem zabočila doleva, a tak jsem se dostala ke vstupnímu objektu Dělostřelecké tvrze Hanička R-S 79a "U silnice". Po třech stech metrech jsem si na rozcestí udělala pauzu a pokračovala po červené severozápadním směrem na Anenský vrch. Cestou jsem míjela větší i menší objekty předválečného opevnění.

Když jsem konečně dorazila na Anenský vrch, bylo tam několik lidí, ale postupně se to docela vyprázdnilo. Protože jsem chtěla zkusit, zda i při svých závratích dokážu vystoupit na rozhlednu Anna z roku 2010, vysokou 17 metrů, a také se začínalo trochu zatahovat, zamířila jsem nejprve na rozhlednu. No, vylezla jsem na ni, ale moc příjemně mi teda nebylo. Nicméně ty úchvatné výhledy na Suchý vrch, Zakletý, okolí Říček v OH a ostatní lokality skutečně stály zato, jen škoda, že už na obloze nad modrou převládala oblačnost. Když jsem udělala dost snímků, sešla jsem opatrně dolů a sedla si na lavici, abych si pořádně odpočinula. Potom jsem ještě fotila panely naučné stezky, ale zapomněla jsem, bohužel, na dva velké bunkry, které se tam nacházejí, což mě dost mrzí, bezpochyby i proto, co následovalo po mém sestupu.

Lidé pomalu odcházeli, sem tam přišel nějaký další turista. Kousek opodál jsem si všimla takového staršího kluka, s dlouhými vlasy v culíku, neoholeného...no, vypadal tak, že z něj šel skoro strach. S někým tam mluvil a když ten dotyčný odešel, přišel ke mně. Dali jsme se do řeči. Později se mi představil jako Pavel, v květnu oslavil padesátku a žena mu řekla, ať si vybere nějaký dárek. A proto vyšel na pěší pouť od nich z Budišova, nedaleko Litomyšle, do Neratova, aby poděkoval Panně Marii. Byl na cestě už pátý den, což naprosto korespondovalo s jeho zevnějškem. Na Anenský vrch přišel shora, od Komářího vrchu, a na mapě mi ukazoval trasu, kterou prošel. A tak jsme povídali a povídali... Jeho žena se ten den měla vracet z Akademických týdnů s nejmladší dcerou, kterou kojila, a měli se setkat v Neratově, kde byla večer Mše Svatá. Protože jsme na Haničku, odkud jsem chtěla kolem půl čtvrté odjíždět, měli společnou cestu, domluvili jsme se, že půjdeme spolu. Prolezli jsme ještě ostatní objekty patřící k Haničce, najedli se obrovských zralých a šťavnatých borůvek (i přes to velesuché léto). Zabočili jsme směrem k Hadinci, protože jeho žena mezitím dorazila do Neratova a šla nám naproti. Chtěli jsme se společně podívat na kapli sv. Anny, která se nyní nachází na hranici PR Černý důl, ale původně stála právě na Anenském vrchu, odkud byla přenesena na toto místo při stavbě opevnění.

Potom jsme si ještě vyměnili kontakty...a vtom to přišlo. Ukázalo se, že Pavla znám z dřívějška, ovšem jen podle jména, jako kněze, který v naší farnosti pomáhal zakládat Salesiánské hnutí mládeže. Nyní už byl několik let laicizovaný a měl rodinu se čtyřmi dětmi. Poté mi nabídl, že pokud chci, mohu jít do Neratova s nimi a protože jedou zpět domů směrem na mé bydliště, vezmou mě s sebou. Dlouho jsem neváhala a přijala to. Po chvíli hledání jsme našli i kapli a pak pokračovali kolem osady Hadinec směrem na Vysoký Kořen, odkud se sejde přímo do Neratova.

Já už jsem však měla hodně otlačené nohy, protože nakonec z toho byla dvacetikilometrová túra, kterou jsem naprosto nečekala, a ještě pár dní předtím jsem prohlašovala, že 20 km nedám. Na Vysokém Kořeni jsme se rozloučili s tím, že beze mě z Neratova neodjedou. Mše Svatá byla v 18 hodin, takže jsem měla zato, že to pohodlně stihnu...leč nestalo se tak. Ty otlačené nohy mi daly hodně zabrat, navíc trpím chronickým zánětem obou achillovek, což se projeví při a hlavně po takovéto velké zátěži. A protože nerada chodím někam pozdě, na Mši Svatou jsem nakonec, jakkoliv mi to bylo líto, nešla. Protože mi cestou došlo pití a bylo hodně horko, zapadla jsem do hospody a objednala si dvě coly. Potom jsem už přešla kousek k autobusové zastávce, kde jsem čekala na Pavla, Petru a Josefínku. Myslím, že bylo kolem osmé, když jsme dorazili k nám. Bylo to hodně náročné, ale nakonec jsem byla ráda, že mi ten autobus ujel, protože jsem toho názoru, že pokud by šlo všechno podle mých původních plánů, možná bych se s Pavlem na Anenském vrchu minula. Zkrátka, Pán Bůh je Nejlepší Režisér a vyplatí se spoléhat jenom na Něj.

Fotogalerie ZDE

 


Šerlich - Hotel Šerlišský Mlýn - Šerlišské údolí - Řeka Bělá - Grunvaldský most - Sedloňovský Černý Kříž - PR Sedloňovský vrch - Polomský kopec - NPR Bukačka - Masarykova chata na Šerlichu

1. července 2017 v 21:21 | Veronika Foglová |  Srpen 2016
Začátkem srpna 2016 jsem opět po čase zajela na Šerlich. Měla jsem naplánovanou asi jedenáctikilometrovou túru začínající i končící právě na Šerlichu. Odtud jsem pokračovala po modré k hotelu Šerlišský Mlýn, jednomu ze svých oblíbených míst v Orlických horách. Tam jsem si udělala první krátkou zastávku. Pak jsem pokračovala opět po modré Šerlišským údolím, proti proudu řeky Bělé ke Grunvaldskému mostu. Zřejmě jsem nedošla až přímo k němu, protože podle mapy to evidentně není jedno konkrétní místo a mám zato, že to není most ve významu, v jakém ho obyčejně známe. Bohužel jsem ale nikde na internetu nevypátrala ani původ jména, ani proč je to právě most.

Potom jsem odbočila směrem k Přírodní rezervaci Sedloňovský vrch, abych se dostala k dalšímu svému oblíbenému místu, Sedloňovskému Černému Kříži. Tam jsem si opět odpočinula, ale protože mě tlačil čas, rychlejším tempem jsem se vydala podél PR Sedloňovský vrch a stejnojmenného vrcholu směrem pod Polomský kopec. Když jsem došla až tam, zvažovala jsem, jestli tam mám z časových důvodů vůbec chodit, protože jsem musela stihnout autobus ze Šerlichu kolem půl druhé. Nakonec jsem to riskla...a odměnou mi byly nádherné výhledy na Olešnici v Orlických horách, Polsko a někde v mráčcích na obzoru i na Krkonoše. Kdybych měla víc času, zajdu i na Vrchmezí, které už nebylo daleko.

Pak už jsem ale musela nasadit ostré tempo. Štěstí bylo, že jediné stoupání mě čekalo až v Národní přírodní rezervaci Bukačka. Nakonec jsem autobus, Bohu díky, stihla, ale musela jsem si ho stopnout kousek pod zastávkou, a to měl ještě, pokud si to pamatuji, malé zpoždění. Také na Šerlichu bych se ráda zdržela déle, protože za celou dobu, co tam jezdím, jsem nezažila nádhernější počasí než ten den. Ráno, resp. dopoledne se sice honily mráčky, ale když jsem přišla druhou stranou od Bukačky zpátky, bylo jasno, slunečno, a hory lidí se u Masarykovy chaty kochaly výhledy na českou i polskou stranu Šerlichu.

Fotogalerie ZDE


Říčky v Orlických horách - Strašidelný mlýn - Julinčino údolí - Hamernice - Nebeská Rybná

27. června 2017 v 11:26 | Veronika Foglová |  Září 2014
Začátkem září 2014 jsem si naplánovala túru po okolí Říček v Orlických horách. Původně jsem měla v plánu dojít přes Zakletý na Pěticestí a možná až ke Kunštátské kapli, ale u Strašidelného mlýna mě zastavil neschůdný mostek přes řeku Říčku, a tak jsem se vrátila zpátky do Říček a pokračovala jižním směrem do Julinčina údolí. Vyšla jsem dole v Hamernici, kde jsem čekala na autobus do Rychnova nad Kněžnou. Poslední snímek, kostel sv. Filipa a Jakuba v Nebeské Rybné, jsem fotila z autobusu.

Fotogalerie ZDE


Zbudov - Klášterec nad Orlicí - Pastviny - Vejdova lípa

27. června 2017 v 11:18 | Veronika Foglová |  Červenec 2015
Koncem června 2015 jsem se vracela přes Zbudov z túry na Zemskou bránu. Mezi Zbudovem a Zakopankou jsem si z autobusu všimla rozsáhlého pole s čímsi, co neumím pojmenovat, a mezi tím rostlo mnoho vlčích máků, které mám velmi ráda. A tak jsem si tam o několik dní později zajela je vyfotit, protože tady, v blízkosti mého bydliště, se v takovém množství nevyskytovaly. Potom jsem zamířila přes Zbudov do Klášterce a autobusem do Pastvin, odkud jsem vyšla nahoru k Vejdově lípě, a potom ještě dolů na pláž, abych si vyfotila most přes Divokou Orlici, který, mimochodem, nyní prošel rekonstrukcí, takže se na Pastviny určitě vypravím znovu, abych ho viděla opravený.

Fotogalerie ZDE


Mladkov - Pramen knížete Rostislava - Vysoký kámen

19. června 2017 v 23:42 | Veronika Foglová |  Červenec 2013
Na Vysoký kámen denně koukám ze svého pokoje, a tak jsem se rozhodla, že si na něj vyšlápnu. Vlakem jsem dojela do Mladkova a pak se po červené vydala k vrcholu kolem radioaktivního Pramene knížete Rostislava, lesem, kde rostlo plno digitalisu (náprstníku červeného). Obzvlášť jím byly zasypané dvě louky ve svahu Vysokého kamene.

Když jsem došla na vrchol a vystoupila na skalku, podle níž má Vysoký kámen své jméno, stala se mi dost nepříjemná věc. Jelikož jsem byla v sandálech, vytrhl se mi jeden řemínek. Cestou dolů se mi dost špatně šlo, zejména ta první část cesty, která prudce klesá lesem. Bohu díky se mi však nic nestalo, ale musela jsem být hodně opatrná. Poseděla jsem ještě u Pramene, který prý má moc dobrou vodu, a pak jsem se vydala na poslední úsek cesty, zpátky do Mladkova k vlaku.

Fotogalerie ZDE


Lichkov - Dvorský kopec - Zadní Hraniční vrch - Mladkov

18. června 2017 v 23:06 | Veronika Foglová |  Listopad 2015
4. listopadu 2015 jsem podnikla svou poslední předloňskou túru po Orlických horách. Bylo slunečno, avšak v místech, kde jsem se pohybovala, také lehký opar, díky němuž byla o něco horší viditelnost na blízké vzdálenosti; na delší to bylo podstatně horší. Doufala jsem, že to s postupujícím dnem povolí, ale bohužel. Ale co by člověk chtěl na začátku listopadu... Chtěla jsem si vyfotit Horu Matky Boží nad Králíkami a okolí právě z míst, kam jsem se vydala, ale opar mi to nedovolil.

Ráno jsem dojela vlakem do Lichkova, kde jsem vystoupila a kousek za nádražím jsem odbočila vpravo na asfaltku, která končí na Dvorském kopci, přímo na státní hranici s Polskem. Kousek jsem se prošla i po polské straně, ale byla tam taková džungle, že jsem se raději rychle vrátila k "čáře" a pokračovala dál směrem na Zadní Hraniční vrch po pohodlné cestě. V sedle mezi Zadním a Předním Hraničním vrchem jsem odbočila vlevo dolů nad Mladkov. Prošla jsem kolem mladkovské vodárny, vyfotila jsem i nádherný rybník, který se nachází kousek od silnice při výjezdu na Lichkov a Králíky. Prošla jsem Mladkovem a zabočila doleva k Tiché Orlicí, směrem na vlakovou zastávku Mladkov, odkud jsem se vracela zpátky domů. Bylo to takové nenáročné zakončení sezóny 2015...

Fotogalerie ZDE


Srpnová neděle v Neratově

17. června 2017 v 17:49 | Veronika Foglová |  Srpen 2016
První srpnovou neděli u nás tradičně nemáme Mši Svatou kvůli pouti v Nekoři. A tak jsme se se známými vydaly ve čtyřech do Neratova, kde jsme se hodlaly zúčastnit Mše Svaté v deset hodin, zastavit se v Café Neratov a potom hurá zpátky. Jenže nakonec to dopadlo jinak.

Ukázalo se, že při Mši Svaté budou křtiny neteře našeho bývalého hejtmana Romana Línka. Kostel byl zcela zaplněný, což se ostatně dalo i tak očekávat. Bylo tam spoustu dětí, kterým Mons. Suchár všechno vysvětloval, aby pochopily, co se právě děje, a také mentálně postižení ministranti se svými plyšáky, což se mi moc líbilo. Po skončení Mše Svaté však začaly probíhat přípravy na něco, o čem jsme později zjistily, že to bude baptistická svatba ve 13 hodin.

Dole u kavárny stálo několik krásných starých autíček. Rozhodly jsme se, že si zajdeme do kavárny a počkáme i na tu svatbu. Mé společnice si šly vystát frontu, zatímco já fotila kdeco, včetně těch autíček, a proto jsem se vyhnula největšímu náporu. Rozhodovala jsem se, co si dát, ale nakonec to vyhrála mléčná belgická čokoláda se šlehačkou a nějaký čokoládový řez. Domů jsem si odvezla ještě krásný hrníček s logem Café Neratov, který byl vyrobený v chráněné dílně Sdružení Neratov na Kopečku v Bartošovicích v Orlických horách, pod které správně spadá i Neratov. Bylo fantastické, že se tam dalo zaplatit i kartou...na malé horské vesničce fakt luxus.

Pak jsme se vrátily zpátky nahoru do kostela, kde se dolaďovaly přípravy na obřad. Pastor, který měl snoubence oddávat, byl zároveň otcem nevěsty, a ženich byl původem z Mexika, proto muselo probíhat tlumočení do angličtiny. Byl to skutečně nádherný zážitek a oddávající měl krásnou promluvu. Když už byl téměř konec, odešly jsme dolů k autu. Kousek za Neratovem jsme potkaly malou dopravní nehodu, ale nic vážného, a silnice byla za pár minut průjezdná.

Fotogalerie ZDE




Růže Dortmund 2017

15. června 2017 v 23:22 | Veronika Foglová |  Červen 2017
Mám velmi ráda růže...ostatně, kdo asi ne, že? Jednou z mých favoritek je odrůda Dortmund s nádhernými květy, které máme v naší obci několik keřů. Jen škoda, že nevoní... A protože jsou v tuto dobu právě v plném květu, dnes jsem jeden keř cestou od autobusu vyfotila.

Fotogalerie ZDE


Kam dál